FIALOVÝ MAMUTI, ÁBEL, EXTROVERTI A ŠKATULKY: „KDO DO TEBE KAMENEM…“

Bylo, nebylo… Ba ne, ne že nebylo, ono skutečně bylo! Kde a kdy to však začalo? A zejména kdy a jak to skončí?

Dějství první (první???)

„Bulu-Bulu, co zase máš?“

„Mnóo…“

„Nejdřív se ti nelíbili ti z té jeskyně přes kopec, v níž visí ze stropu takové ty divné studené kousky. Jako tvé špičáky, jenomže mnohem delší a ostřejší. Prý jsou divní, když žijí v něčem tak chladném. Že by měli žít ve stejné skalnaté díře jako my. Když pak chtějí založit oheň, musí ven, aby na ně ty divné ledové věci nekapali a nepadali. Dělají si proto před svou jeskyní další jeskyni z těch podivných zelených věcí, které vyrůstají vysoko z těch ještě divnějších hrubých věcí rostoucích do nebe, mezi nimiž se schovávají ti zpropadení šavlozubí tygři s tesáky jako ty divné věci v jeskyni těch divných lidí. A prý jsou divní i proto, že mezi sebou moc mluví. Moc. Víc než já na tebe. Třeba i tři krát od východu do západu slunce! A divně u toho hýbou rukama. Tak jsme je vyhnali a házeli za nimi kameny, aby se již nevraceli. Konec konců, neměli by kam. V té jejich divné jeskyni máme teď spižírnu na mamutí maso. Jo, a nebudeme už muset chodit tak daleko pro vodu. Bude nám téci rovnou z té jeskyně. Pokud tedy v blízké době znovu udeří blesk, když už má stará zapomněla na udržování ohně a vy jste ji za to spravedlivě podle zákonů naší tlupy ukamenovali. “

„Éééé…“

„A teď zase naznačuješ, že se ti nezdají ti divní hned odvedle. Mají sice v jeskyni takové ty zvláštní průhledné věci, nejenom visící ze stropu, ale také rašící ze země. Ne tak tenké a tak moc špičaté, jako v naší nové spižírně, a vůbec ne tak studené, ale přece. A jejich mamuti mají divnou barvu. A jsou krotcí! Ti mamuti.“

Málomluvný Bulu-Bulu (dnes bychom jej podle jedné z mnoha a mnoha kategorizací zařazujících lidi do různých, někdy až hraničních či dokonce téměř znepřátelených škatulek označili asi za introverta) vstane a beze slov se po řečníkovi ožene s takovou razancí, že ten se zřejmě už nikdy neprobere. K resuscitaci se nikdo z přítomných zamlklých mužů spoře oděných v cárech nahnědlých kožešin nemá. Ani k dýchání z úst do úst. Ze zavalitého, leč svalnatého Bulu-Bulu se pak vyleje nezvykle bohatý vodopád slov:

„Moc mluvil!“

Potom zamračeně, přesněji velice zamračeně pohlédne na rozlehlou ohradu sousedské tlupy s mírumilovně se pasoucími býložravými mamuty s chlupy dlouhými takřka až po zem. S fialovými chlupy dlouhými takřka až po zem. (Karmická, velice vtíravá ozvěna jejich zbarvení jednou nedá spát pracovníkům reklamní agentury Young and Rubicam a jsouce inspirováni nevyčerpatelnými obsahy kolektivního nevědomí obarví v roce 1972 na fialovo krávu! Krávu! No co, mamuti v té době na skladě už dávno došli.) Bulu-Bulu beze slov vytáhne odkudsi spod svých rovněž chlupatých (ale co vás nemá, nikoli fialových!) nohou nezdařilý exemplár pazourku (který jednou moc a moc potěší jistého studenta paleontologie) a zručně ho hodí po jednom z fialových kolosů. Netrefí se však do čtyřnohé fialové živé zásobárny masa a dalšího materiálu potřebného sousedům k přežití. Ne, ne. Zmetek pazourek se odrazí od mohutného klu fialového zvířete (jak my dnes už víme odsouzeného na vyhynutí nezvratitelným vývojem tragických událostí zapříčiněných pádem obrovitánského vesmírného kamene na Zem) a udeří do čela děvčátko s fialovou kůstkou vpletenou do ofiny z hustých dredů omaštěných mamutím tukem. Dítě děsivě a zděšeně zařve. Z jeho domovské jeskyně, z níž se již drahnou dobu ozývá hlasitý extatický zpěv ženského pravěkého sboru, se vyřítí statný dvounohý chlupáč (rovněž nikoli fialový). Výhrůžnými posunky dává najevo i na tu vzdálenost zcela jasně čitelné znaky otcovské nevole.

„Tohle si odskáčete! Vy zasraní vrahové a pojídači divokých hnědých mamutů!“ (Nenechte se hned unést ekologickou zaujatostí a nezapomínejte na fialovou kůstku a tuk ve vlasech nezletilé děvčice nešikovně, respektive spíš velice šikovně potrefené odpadovým pazourkovým materiálem.)

Zpěv rázem utichne. Z hlubin jeskyně se vynoří skupina žen, do té doby malujících na volné plochy krystalových zdí fialové mamuty s idealizovanými výjevy jejich lovu. (Při mírné povaze fialových mamutů a mamutic nebylo nic takového jako lovení zapotřebí. Mohli jste jim bez jakýchkoli potíží nasadit obrovité ohlávky z kůže jejich bratrů a sester. Jenomže už tehdy si muži libovali nejenom v barvitých zkazkách o velikosti svých úlovků a hrdinské formě myslivosti, nýbrž i ve výpravných barvitých skalních komiksech.)

Posunky zastrašujícími Bulu-Bulovu pravěkou komunitu podporují ženy spoře oděné v huňatých fialových kožešinových go-go oblečcích výpad svého zcela nahého samečka. Ten vyrazí k Bulu-Buluově jeskyni, zlověstně u toho mávaje primitivním kyjem. Než však stihne proběhnout třetinu vzdálenosti, zasáhne jej dobře mířený plochý kámen mrštěný jedním z členů Bulu-Buluovi tlupy. Strhne se krátká, seč zuřivá řež za použití tohoto všudypřítomného přírodního materiálu, který se nakonec dostane až do Bible. Ale o ní až o kousek níže. Fialoví mamuti i krystalová jeskyně záhy mění majitele.     

Dějství druhé (druhé???)

Tichý Kain v potu tváře oral svá pole. V potu tváře beze slov mlátil obilí. V potu tváře mlčky drtil mezi kameny jeho zrna. A pak z něj doslova v potu tváře tiše pekl chléb. Ten musel vydržet dlouho. Chléb, nikoli Kain. U své vysilující zemědělské činnosti v rámci extenzivního hospodaření na chudých polnostech neměl Kain mnoho času na přípravu těsta, tvarování placek a na jejich střežení před připálením na do ruda rozpálených kamenech. Kainův chléb vezdejší (nebo spíš placka vezdejší, ale nebudeme malicherní, souhlasíte?) byl po několika dnech tvrdý jako kámen, který se mu na polích bez ustání motal pod nohy. Po těžké dřině neměl už na nic sílu a někdy upadal hladový do bezesného spánku kdekoli, kde s prací po západu slunce skončil.

Jeho bratr Ábel se vydával na rozpustilé výpravy za divou zvěří. (No jo, no. Trochu jsem si pustila fantazii na špacír. V Knize Knih se uvádí, že byl Ábel pastevcem, nikoli lovcem. Ale řekněte sami, nezní lovení různých lidem nebezpečných potvor přece jenom lépe, než dozírání na mírumilovné ovečky a berany, i když nikoli fialové a už vůbec nejde o žádný Jurský park?) Strefoval se do ní kamennými nástroji a přinášel ji usmrcenou domů v dobrém rozmaru a s veselým smíchem. Křepčil se svými trofejemi u veliké vatry a rituálně u toho halekal. Dlouho do noci vyprávěl svému dřímajícímu bratrovi a užaslým rodičům (Evě a Adamovi, pokud byste měli nedostatek informací o jeho původu) barvité příběhy o nástrahách loveckého života a o nebezpečných tvorech obývajících husté hvozdy obklopující pole obdělávaná Kainem. Ten tuto nerudnou zvířenu musel občas zahánět kameny posbíranými mezi nuznými brázdami, aby mu neponičili úrodu z dnešního hlediska velice chabou (trojpolní systém obdělávání půdy byl revolučním vynálezem až v rozmezí 11. a 13. století našeho věku, hnojení ještě pozdějšího období lidských dějin).  

Abychom to neprotahovali, jednoho hezkého dne (tedy, pro někoho je slunný den hezký, pro jiného úmorný) se Kain jaksi nezavděčil svému Bohu svou obětinou ze svého pole. Kdežto v daru od Ábela si Boží otec velice liboval. Prý. Vzhledem k nedostatku přímých důkazů musíme vycházet ze zprostředkovaných a nepřímých informací. „Mlčoch“ Kain, v němž se pocity příkoří v skrytu hromadili už notnou dobu, nesnesl takovéto ponížení od svého (technicky vzato) dědečka a po velice krátké výměně názorů na předmětnou záležitost vykonal první (prokázanou) vraždu na světě (nu, první, to je téma k delší diskuzi). Ale ne, nezavraždil Boha, nýbrž Ábela, svého pokrevního bratra. Kdyby si nezvolil Kain jako strategii přežití životní cestu toho, koho později bádaví „krabičkáři“ (třeba jedna krabička fialová, druhá hnědá, třetí krápníková, čtvrtá krystalová atd.) ve svých odhlučněných pracovnách nazvali introvertem, nemuselo k této krvavé události vůbec dojít. Důkladnější rozprava mohla nakonec vyjasnit Boží stanovisko a rozhodnutí v nevyhlášené soutěži o jeho přízeň.

Jsem přesvědčena, vycházejíc zejména z dalšího vývoje v lidské společnosti, že zbraní, jíž byl extrovertní Ábel usmrcen, byl kámen (jednoduše došel k úrazu – či spíš k ublížení na zdraví se smrtelnými následky - kamenem, odtud rčení „kámen úrazu“). Avšak nikoli kámen kamenný, nýbrž chlebový (vzpomeňte si, Kain nestíhal časté pečení čerstvého plochého bochníku, zpevňoval svůj běloskvoucí chrup úporným přežvýkáváním tenoučké kůrky chleba ztvrdlého na kámen). Ábel by se určitě jen tak nenechal peskovat od zakřiknutého Kaina. Bezpečně si začal jako první varovným hozením skutečného kamenného kamene s cílem přerušit vyčítavý tok Kainových slov a dopadl nehezky. Jeho život skončil smrtí chlebovým kamenem. Z toho bylo později vyvozeno mírně dezinterpretované: „Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem.“ Nebo?

Dějství třetí… a ty další po něm…

A tak žili, dokud neumřeli… Všichni… Tedy, to je spíš katastrofická futuristická „vize“ ne příliš vzdálená obrazům z Apokalypsy (u Posledního soudu se probuzení nebožtíci rovněž dělí minimálně do dvou skupin, čili škatulek: jedna by měla rozmnožit šiky nebeské, druhá šiky mnohem horkokrevnější).  Na druhou stranu však nemůžeme popřít, že se lidé kamenovali a kamenují dodnes, házejíc do svých bližních nejenom kameny, nýbrž i názvy škatulek (pokud si ještě pamatujete, označených přídomky jako kupříkladu „ty divní“, „ti nám podobní“, „ti s fialovými mamuty“, „ti s hnědými mamuty“, „ti pod červenou růží“, „ti pod růží bílou“, „ti růžoví“, „ti duhoví“, „ti s lány polí“, v modernější hantýrce „kulaci“ nebo „latifundisté“, pak „ti pastýři“ nebo „ti lovci“, „ti barbaři“, „ti Tataři“, „ti Taliáni“, „ti cholerici“, „ti melancholici“ apod., tady lidstvo ani fantazii ani kreativitě hranice nikdy nekladlo), do kterých ty druhé i sebe sama nastrkali, aby ty kameny po nich házet mohli. Házet s čistějším svědomím a bez větších pocitů viny (to by pak museli řešit stejný problém jako Kain, shrnutelný krátkou průpovídkou „Freude, Freude, na tě vždycky dojde!“). Děje se to i právě teď. V této chvíli. Hned vedle našeho prahu, vedle našich „jeskyní“. Někdy i za naším prahem. Pouze s tím rozdílem, že i když se stále v jistých končinách světa za trest kamenuje, většina současných bojových „kamenů“ jsou mnohem účinnější novodobé zbraně, mající od kamenného pazourku již velice daleko. Někdy je tou zbraní dokonce pero. Nesmysl. Klávesnice.  

 

Dovětek

Věděli jste, že většinu masových vrahů považovalo jejich okolí za tiché, nenápadné, málo komunikativní, ba co víc někdy i milé osoby? Do stejné kategorie jako oni patřil podle příslušných odborníků na škatulky rovněž Adolf Hitler, který sám vymyslel nějaké ty šuplíky na lidi a jejich „typy“. I když mile asi nevypadal, tiše nepůsobil a jeho napohled vášnivě vyhlížející vystoupení byly velice pečlivě natrénované. Výčet výše vyjmenovaných vlastností připomíná introverta, ne-li? Hurrrrááá, jdeme na ně! Proboha, lidi, neblázněte, jenom to ne, já jsem ve skutečnosti také introvert! A veliký kámen je v mé předsíni pouze dekorativním prvkem. Fakt.   

Ostatně, můj oblíbenec Carl Gustav Jung tvrdil, že pokud by po této naší Zemičce kráčeli čistí extroverti a čistí introverti, brzy by jejich kročeje skončili v konečné stanici zvané blázinec (akorát není zcela vyjasněno, kdo by jej v takovém případě vedl a kdo by vedl skupinovou terapii jako pro extrémně zamlklé tak pro extrémně ukecané). Zastával zdravý a zajisté bohulibý názor, že nic takového jako vyhraněný typ extroverta bez příměsi introverta (a naopak) jednoduše neexistuje (Škatule, škatule nejenom se hýbejte, ale též rozsypte!). S čistými introverty a extroverty to bude velice podobné, jako s čistými rasami, možná také s čistými národnostmi v některých částech světa (řekněme třeba ve střední Evropě?). Z čeho bychom mohli vyvodit, že pokud se mermomocí chceme odlišit, být originální a jedineční, raději bychom namísto škatulkování měli věnovat svůj odměřený čas a omezené množství energie odhalování, rozvíjení a realizaci sobě vlastních talentů. Například. Možností bude zajisté více. Nemělo by k nim však patřit strefování se do klů sousedovic fialových mamutů.  

Když budete napříště mít zase chuť škatulkovat a nedej bože kamenovat (i když „pouze“ těmi malými černými mravenečky na bílém podkladě, zvanými písmena), snad by bylo záhodno si uvědomit, že jednoho dne se i vy můžete stát objektem škatulkování či chraň Pámbů kamenování… „Bulu-Bulu“ (škatulka pro jistý typ čistě lidského chování) se po hromadněji vyskytujícím uvědomení následků takovéhoto počínání snad promění na „bylo-bylo“…

(p.s. Až teď jsem si uvědomila, že Bulu je kamerunské etnikum. Omlouvám se, avšak podobnost s pravěkým představitelem fiktivního šuplíku pro introverty je čistě náhodná a neúmyslná.)     

Judita Peschlová