Měňavý závoj jako bariéra

Téměř všechny děti se cítí být „jiné“. Bez ohledu na to, jsou-li mlčenlivé, uplakané, upovídané, tiché nebo hlučné. Není na tom nic výjimečného, spíš naopak, tento jev je mnohem častější, než se domnívají ti, kteří si tento pocit chtějí zachovat z různých důvodů i v době, kdy to již není ani velice dospělé, ani velice prospěšné.

Dobře pocit "odlišnosti" znám. Z různých stran a úhlů. Nemluvila jsem ani nerozuměla jazyku dětí, mezi něž jsem byla zařazena v mých třech letech. Byla jsem jiné národnosti. Měla jsem příšerný předkus. Narodila jsem se s odporem k masitým jídlům. Byla jsem štíhlá navzdory množství pozřeného jídla. Skrývala jsem se celé dětství a mládí za dveře, za nimiž jsem pročetla stovky knih. I těch povinných, a to se stejnou vášní jako těch nepovinných. Milovala jsem vždycky špenát. Nepila jsem alkohol. Ani kafe. Nikdy. Byla jsem tak stydlivá, že když šel proti mně nějaký kluk, přešla jsem na druhou stranu cesty (tehdy to ještě bylo možné, demografická data z té doby by vám napověděla víc). Nejraději jsem si hrála kdesi v koutku, nikým neviděná. Píši příliš košatě. Uvažuji příliš symbolicky. Navzdory svým introvertním sklonům jsem někdy zbrklá. Pro někoho příliš impulzivní (v překladu: příliš upřímná). Bla bla bla… 

Každý, zdůrazňuji každý z nás, respektive z vás se něčím liší od většiny, která ho obklopuje. Bez výjimky. Nikdo není zas až výjimečný, aby se od ostatních něčím nelišil. Již od dětství.    

Dětský pocit „odlišnosti“ od ostatních může být důležitý, protože je jednou z cest jak posílit své vnímání jako jedinečné a neopakovatelné osobnosti. Vytváří jakýsi měňavý závoj originálních barev, jimiž se odlišujeme. Nebo snad i rozlišujeme? Dítě se do tohoto pomyslného závoje zachumlí a nevytvoří tak jenom více či méně bezpečnou hranici mezi ním a „tím světem tam venku“, nýbrž i své vlastní „poznávací znamení“.  Samo se tak vlastně vydělí z „masy“, kolektivu či skupiny v nevyhnutelném a psychice zdravém procesu separace. V pubertě zatouží stát se částí celku, ale opět celku jiného, než „ty další“. Stane se z něj třeba panker, emo, skaut či cokoli jiného, co je v porovnání s dalšími skupinami z jeho pohledu opět – jiné. A je to tak docela v pořádku. Docela v pořádku je i celoživotní zdravý pocit jedinečnosti. V pořádku už ale není, změní-li se náš „poznávací měňavý závoj“, který by měl zůstat transparentní, na tuhou bariéru mezi námi a těmi ostatními nebo těmi „jinými odlišnými“. Začíná to brzy. „Holky jsou divné!“ „Kluci jsou blbí!“. „Ta s těmi rezavými vlasy je fakt zvláštní!“ „Ten pihatý je nějaký podivný!“ A tak to pokračuje. Záhy se nezačneme dělit pouze dle roztodivných kategorií, národností, ras, náboženského vyznání, příslušnosti k sociální skupině či kastě, k lidem určitých tělesných rozměrů, té či oné sexuální orientace, preferencí všeobecně kulturních, hudebních, stravovacích, hygienických atd., ale také podle mnoha a mnoha existujících typologií a víc rozdělujících, než vzájemně spojujících teorií a názorů na lidskou povahu (a to sama s typologiemi pracuji, dokonce jsem jednu vytvořila).

Důvody takovéhoto chování jsou víceré, jedním z nich je skutečná nebo domnělá vlastní neschopnost odlišit se. Cože? Vždyť tady byla dosud řeč stále o odlišování! Jo, právě: lenost, nemohoucnost, neochota, neschopnost (všechno jedno) odlišit se něčím zcela jiným. Tím zcela jiným je – naše vlastní originalita a jedinečnost bez ohledu na národnost, státní příslušnost, volenou politickou stranu, rasu či etnikum, nadváhu či podváhu, masožroutství či vegetariánství, fanouškovství rocku, klasické hudbě, hardcoru, fotbalovému týmu, tanečnímu stylu apod. Je mnohem jednodušší zařadit se do nějaké „jiné grupy“ a trvat na svém konceptu odlišnosti od jiných tlup, než se odlišit rozvojem svých jedinečných schopností, talentů nebo zručností. Je lehčí poukazovat na odlišnosti jiných a kritizovat je, než přijmout svou jedinečnou odlišnost a také odlišnost těch druhých, a snažit se ji skloubit anebo chcete-li „zharmonizovat“  s tou vlastní. Jinakost je báječnou a rovněž běžnou součástí našeho světa.

Je přece nádherné být přijat/a úplně „jinými“ se svými osobitými charakteristikami, ne-li? Proč tedy my sami se svou touhou být integrováni tací jací jsme, zaujímáme méně či více skryté nebo otevřené kritické, soudící, dokonce nepřátelské postoje k těm druhým „jiným“? Libujeme si v rozdílech, které zdůrazňují naše (možná skutečné a možná nikoli) přednosti a shazují (možná skutečné a možná nikoli) nedostatky těch jiných „jiných?

Věděli jste, že tzv. handicapované dítě žádný handicap necítí? Že „handicap“ vzniká až druhotně, a to právě v kontaktu s jednotlivci a pak i společností, která si nezvykla (a snad ani zvykat nechce) na kontakt s někým jiným potažmo jinak fungujícím? Tyto děti nejsou traumatizována samotným svým „postižením“.  Handicapovanými se ve většině případů začnou cítit až v kontaktu, neřku-li v konfrontaci s lidmi, kteří se označují za zdravé, a kteří jim svými reakcemi dávají najevo jejich vyčleněnost a nedostatečnost, čili: odlišnost.

Co to má společné s odlišnostmi výše uvedenými? Všechno. Je to ten samý princip. Menšiny a většiny, introverti a extroverti, bílý, černý, červený a žlutý, levicově a pravicově zaměření, ženské a mužské kruhy, separovaní jedinci v dětských domovech i domovech důchodců, mladí a staří, blondýny a brunetky, hubený a obézní, zdraví a nemocní… Asi nemusím pokračovat.

Vydělujeme se. Neslučujeme. Nedáváme ve svých „spolcích“ prostor pro členy nebo nečleny jiných skupin. Nedáváme se dohromady jako společenství jedinečných jedinců. Spolčujeme se jako neoriginální členové uměle utvářených skupin (někdy hrdě nazývaných týmy), navzdory tomu přesvědčeni o své osobní i skupinové výjimečnosti a odlišnosti.

Má to mnohé a další a další příčiny. I projevy. Jedním z nich je „vyhánění beránka“ (někdy kozla) do pouště. Prastarý biblický zvyk, rituál smírčí oběti v Den smíření konaný jednou za rok. Kozel byl vyhnán do pouště, kde zahynul, a s ním zanikly všechny viny celého lidu, které do něj byly kněžími vloženy. Hříchy byly tedy sňaty a poslány do pustiny (u toho mne napadá, v poušti se často bojovalo a vzdorovalo ďáblu a jeho pokušením, možná tam přece jenom některé přežili a počkali si na nás, nebo?). Jinou variantou smírčího obřadu bylo vylití krve zabitého býčka a kozla. Hříchy přece zasluhují smrt. To si uvědomujeme (nebude to také důvod velké obliby veřejných poprav?). Není však prolita naše krev. To je ale úleva! Zastoupí nás někdo jiný a my smíme žít. Můžeme začít znovu (třeba hřešit? Nebo se opět a opět vydělovat?).

Přehnala jsem to s tímto porovnáním? Jste si jisti? Co jiného děláme, než „vraždíme“, reálně nebo pomyslně, ty „jiné“, tím, že je „vyháníme“? Stačí je vyčlenit a označit za jiné ve své hlavě nebo v srci, ani o tom nemusíme mluvit a psát.

Má to jeden háček. Vyhnaným kozlem se nejenom můžeme jednoho dne stát my sami. My jím taky jsme! Pokaždé, když vyženeme, nezačleníme do jakéhokoli svého společenství „kozla“ (tak jo, abych uspokojila i dámy, které by mohli tuto mou úvahu číst, tak i „kozu“, kterou sama jsem v čínském horoskopu), tak se vyčleňujeme i my, vydělujeme svou jedinečnou a originální část. Ztrácíme postupně svůj měňavý, barevný, i mezi miliardami ostatních zástupců rodu homo sapiens sapiens neopakovatelný, průhledný závoj. Skrze nějž jsme ještě mohli vidět a obdivovat barevné odstíny závojů ostatních.

Hawk. Žádná dýmka míru na závěr, Jsem příslušníkem u nás handicapované skupiny nekuřáků.                                 

Judita Peschlová

Kontakt

JUDITA PESCHLOVÁ
Praha: +420604927790
Bratislava:+421902411203
judita.andele@gmail.com